Jedovnice – bývalá kamnárna
Jedovnice – Former Glaze-tile Stove Works
Summary:The article describes buildings of old gleze-tile stove works in Jedovnice. The production in the facility ended in 1940s. Till today, several remains of the tile ovens can be seen on the site. As discovered by author, the tile works used local clay and sand raw materials from nearby Olomucany village. Some fragments of unfinished tiles and bricks with JEDO designation further illustrate the production scope of the facility.
Nejprve trocha teorie: keramické kachle (podle vzoru stroj) se dodnes vyrábí téměř identickým postupem jako tomu bylo v dobách první republiky. Na začátku je namíchaná tekutá keramická suspenze, která se ručně lije do sádrové formy. Po určité časové prodlevě následuje rozebrání forem, vyjmutí kachlů, první retuš a sušení. Nyní je kachel ve fázi, kdy sice nemá potřebnou pevnost, ale již drží tvar. Po druhé retuši, což je vyhlazení bočních hran a nerovností v ploše kachle, jdou kachle do pece na přežah. Výsledkem přežahu jsou kachle vhodné k použití jako podomítkové nebo ke glazování. Glazování je proces nástřiku zvolené povrchové úpravy. Poslední fází výroby kachlů je ostrý výpal s glazurou.
Mezi významné jedovnické podniky patřila bezesporu kamnárna u hlavní silnice na Vyškov. Výroba zde byla zahájena již před rokem 1900. Jméno zakladatele bohužel není známo. Mezi výrobky kamnárny jak název napovídá patřily především kachle na kamna. Pamětníci si vzpomínají, že kolem roku 1900 bylo majitelem kamnárny družstvo občanů z Jedovnic i okolních obcí. Protože továrna příliš neprosperovala, byla kolem roku 1910 prodána firmě František Kropáček z Blanska. Nový majitel podle všeho kamnárnu značně zvelebil a rozšířil. Z této doby se zachovala krásná kachlová deska s textem TOVARNÍ SKLAD FIRMY JEDOVNICKÁ KAMNÁRNA FR. KROPÁČEK BLANSKO.
Snad měla byt použita k označení skladu výrobků agilního podnikatele. Na jedné z budov bývalého továrního komplexu se dochovalo ve štítu vročení 1918. Teoreticky by se mohlo jednat o datum výstavby této budovy za Kropáčkovy éry. Zmíněná budova mnohem později v dobách socialismu sloužila jako kanceláře dopravního podniku. Níže je jedna z mála dochovaných fotografií kamnárny ještě s oběma komíny. Na štítu budovy v popředí vročení 1918. Fotografie pořízena kolem roku 1950. Vedle je stejná fotografie pořízená o 60 let později.
Kamnárnu v roce 1934 koupila od podnikatele Kropáčka Františka Pořízková z Rozstání. Její manžel Karel (nar. 1898) provozoval se svými bratry Jaroslavem (nar. 1907) a Bohumilem (nar. 1901) od roku 1926 autobusovou osobní dopravu na lince Rozstání – Blansko. V době okupace docházelo k omezování linkové autobusové dopravy v souvislosti s postupným vystěhováním obcí na Drahanské vrchovině. Po 2. světové válce Jaroslav Pořízek obnovil provozování autobusové dopravy na trase Rozstání – Blansko. Karel Pořízek v téže době začal provozovat v Jedovnicích nákladní autodopravu. Samotný provoz kamnárny byl již ve 30. letech značně omezen. V těchto letech kamnárna dvakrát vyhořela, když se od pecí na vypalování kachlů vznítila dřevěná střecha. V obou případech byly provozy opraveny a výroba obnovena.
Je pravděpodobné, ze z produkce kamnárny pochází bílé a červené cihly s označením JEDO. Při demolici bylo nalezeno také větší množství cihel se značkou N, která patřila cihelně Josefa Nezvala v Jedovnicích. V kronice se dočítáme, že v kamnárně býval dlouhá léta mistrem pan František Kužela z č.p. 288. V letech okupace se v kamnárně vypálila jedna poslední várka kachli. Kachle, které byly v té době připraveny k finální fázi výroby, byly dočasně odvezeny pod přístřešek u dnešního hotelu Riviera. Po dokončení výpalu byly pece naplněny nevypálenými kachli a produkce definitivně skončila. Po několik následujících let byly objekty kamnárny prázdné. Po roce 1950 byla do prostor kamnárny umístěna provozovna ČSAD. Byla zde kancelář a garáže nákladní dopravy až do roku 1974. Po celou dobu bydlela v domě u silnice č.p. 236 rodina Pořízkových. Postupně docházelo k devastaci jednotlivých budov a nakonec byla rodina nucena zchátralé objekty vlastními silami asanovat. Likvidace budov včetně komínů byla zahájena po roce 2000. V době psaní tohoto článku (léto 2011) již byly oba komíny a dvě ze tří pecí zlikvidovány. Na obrázku jsou zbytky pecí s hromadami cihel z demolice a ukázky výrobků jedovnické kamnárny: pálená cihla, bílá cihla a nevypálený kachel s bleděmodrou glazurou..
V kamnárně byly celkem 3 horkovzdušné pece. Každá z nich byla tvořena kobkou o rozměrech 3 x 4 m vyzděnou ze šamotových cihel. K pecím se sestupovalo po 4 schodech do snížené místnosti široké 1,2 m. Zde byly pod pecí klenuté topné komory, kam se přikládalo palivo (používala se silná polena) a odkud horky vzduch proudil kanály vně a zřejmě i dovnitř vlastni pece. Celá stavba pece byla řešena jako dvouplášťová s řízeným prouděním horkého vzduchu kolem vyskládaných kachlů. Další pokračovaní kanálu odvádělo spaliny do komína. V konstrukci pecí byly integrovány použité kolejnice, zřejmě výhodně nakoupené při obnově železničních tratí tehdejšího Rakouska – Uherska. Na mnohých z nich jsou dosud patrná označení výrobců, například RESICZA 1886. V poslední zachovalé peci se nachází dosud nevypálené kachle s částečně nanesenou glazurou. Na obrázcích jsou klenutá ústí přikládacích komor pod poslední zachovalou pecí jedovnické kamnárny a zbytky hřídelí, řemenic a kožených transmisí v objektech bývalé kamnárny.
V Jedovnicích byly komíny dva (o výšce 12 a 15 m). Jeden z nich byl postaven ze světlých tvarovek s nápisem JEDO, druhý z neoznačených odlehčených tvarovek z pálené hlíny. Ke komínům bývalé kamnárny se váže příběh několika generaci čápi rodiny. Vše začalo v roce 1939, kdy se na vyšším komíně tehdy ještě fungující kamnárny zastavil párek mladých čápů. Učitel Voráč tehdy s několika pomocníky vyšplhal na komín a umístil zde chvojím propletené přední vozové kolo, na němž si čápi později vybudovali své hnízdo. V něm párek opakovaně přiváděl na svět své potomky až do roku 1942, kdy čápa zastřelili němečtí vojáci. Po několika letech se na komínu usídlil nový párek a k radosti jedovnických občanů zde opět začal vyvádět svá mláďata.
Díky blízkým dolům na písky a hlíny neměla zřejmě kamnárna problém s dodávkami vhodné suroviny. Zachoval se účet vystavený za dodávku 1000 kg (?) rudické černé hlíny jakosti 1a za 94,15 korun československých. Dodavatelem byla továrna bratří Schützů v Olomučanech. Jako odběratel zde figuruje paní Františka Pořízková, Šamotová továrna na kamna, Jedovnice. Zdá se tedy, že minimálně část produkce byla vyráběna z lokálních surovin.
Prameny:
Zítřek Blanenska, 15.5.1959
Archiv rodiny Pořízkových
Archiv Aloise Roudného a kronika Jedovnic
http://www.kamnarstvi-bechyne.cz