Badatelna

B a d a t e l n a 2 0 2 4

Historie cihel se značkami

History of Bricks with Markings

Summary:The article describes history of old brick-makers, their methods of work, prefered material used for brick production, and basic concepts of markings: negative, positive, and other. Development of brick-kilns technology is included to depict hard work of the brick-makers.

Jen málo předmětů je tak běžných a prozaických jako cihla. Na první pohled věc, která nemá žádnou duši, jen hrouda hlíny přetvarovaná člověkem a umístěná do stavby budovy. Na rozdíl od oken, dveří, říms a střech zmizí pod omítkou a téměř ji nevnímáme, když jdeme kolem hotové zdi. A přesto tam uvnitř je. Trpělivě nese tíhu celého domu a naslouchá etudám života odehrávajícím se v pokojích a chodbách lidských obydlí. Někdy se cihly znovu objeví na světle a snaží se vyprávět o době a místě svého vzniku, o cihlářích, kteří jim dali tvar i vypálili je, aby odolaly běhu staletí. O cestách, kterými putovaly z cihelny až na místo, kde spočinuly. O lidských rukou, které je braly a ukládaly do měkkého lože malty při stavbě zdí. O tom, že spousta malých a zdánlivě nepatrných věcí tvoří dohromady velký celek, jeden velký dům. Staré cihly chtějí vyprávět. A je jen na nás, zda dovedeme tomuto neobvyklému svědectví z minulosti trpělivě a s úctou naslouchat.

Výroba cihel

Základní princip výroby cihel se neměnil po celá staletí již od dob starověkého Egypta. Cihly se odedávna vyráběly z jílovité hlíny s nízkým obsahem vápníku a vápenatého písku, nejčastěji tzv. spraše. Polohy spraší vznikly během posledních dob ledových navátím jemného prachového materiálu. Tato světlá hlína se po smíšení s vodou změní na plastickou hmotu, do které je možné vtlačit čistý otisk ruky. Při výrobě se z hlíny nejprve odstraňovaly nečistoty, kořínky či kameny. Pokud by v hlíně zůstal například větší kámen, mohl by při výpalu způsobit prasknutí výrobku. Po odležení se do hlíny přidávalo tzv. ostřivo. Jedná se o příměs, jejímž účelem bylo akumulovat teplo a rovnoměrně prohřívat objem cihly bez jejího popraskání. Nejčastějším ostřivem býval křemičitý písek. Obvykle byl přimícháván do cihlářské hlíny v poměru 1:4. Ve starších obdobích se používalo i organické ostřivo, zejména obilné plevy a nadrobno nasekaná sláma. Tyto příměsi při výpalu vyhořely a vzniklé dutiny zvyšovaly pórovitost hotového výrobku. Ostřiva obecně snižovala náchylnost plastických surovin k deformaci během sušení a pálení, regulovala odběr vlhkosti z materiálu, redukovala tlak zplodin uvnitř cihla a riziko popraskání. Organická ostřiva také snižovala hmotnost hotové cihly, čímž vznikala úspora cihlářské hlíny při výrobě.

Připravená cihlářská směs se ručně zpracovávala pomocí dřevěných a od 19. století i plechových forem. Vnitřní prostor formy byl o cca 8 mm větší než požadovaný rozměr hotového výrobku. Důvodem byla kompenzace teplotního smrštění během výroby cihly. Od starověku až do 19. století byl postup formování cihel velmi podobný. Příslušná forma (někdy též zvaná kadlub) se položila na hladkou desku, uvnitř se navlhčila vodou, posypala jemným pískem a vyplnila přiměřeným množstvím připravené cihlářské hlíny. Důležité bylo důkladné vyplnění všech rohů formy. Horní plocha se poté zarovnala s okrajem formy. Zatímco cihly z doby římské a románské jsou na horní ploše hladké, gotické cihly nesou zřetelné stopy podélného hlazení prsty, tzv. prstování. Vzniklé nerovnosti mohly mít i technologický účel spočívající v lepším vázání nerovného povrchu a malty ve zdivu. V pozdějších dobách byly k zarovnání horní plochy cihel používány v různých oblastech různé dřevěné nástroje připomínající například motyku.

Po obrácení a sejmutí formy zůstala na desce měkká surová cihla. Dřevěná deska pod cihlou se mohla předem posypat pískem nebo senem, čímž se zabránilo nalepení ještě vlhké cihly. Následovala poměrně dlouhá fáze výroby zvaná sušení. Cihly se několik týdnů až měsíců nechaly na stíněném a dobře větraném místě vysychat, většinou ve stojaté pozici kvůli úspoře místa v sušárně (tzv. štorcování).

Proces sušení je při výrobě cihlářského zboží velmi důležitý. Jílová složka hlíny může být tvořena tzv. jílovými minerály ze skupiny kaolinitu, illitu a montmorillonitu. Tyto minerály mají schopnost bobtnání, čili přijímání vody do svých vrstevnatých struktur. Cihlářská hlína nasakuje vodu dvěma způsoby: mechanicky a chemicky. Při sušení se keramické výrobky zbavují mechanicky vázané vody a dochází ke smrštění (2-10 %). V sušených cihlách vznikají vnitřní napětí, která mohou zapříčinit vznik trhlin a prasklin. Je proto důležité regulovat proces sušení tak, aby se voda odstraňovala rovnoměrně. Chemicky vázaná voda se uvolňuje až při procesu pálení v rozmezí teplot 450 – 600 °C, kdy dochází k dalšímu smrštění v průměru o 3-8 %.

Cihly se sušily několik týdnů, někdy i měsíců. Poté byly umístěny do pece, která mohla mít podle provenience a velikosti cihelny různý tvar, vždy však byla vybavena průduchy, které umožňovaly regulaci přístupu vzduchu, a podle potřeby se ucpávaly kamením či zazdívaly. Cihly se do pece vkládaly na zděné lavice nebo perforovanou podlahu, aby na ně plameny nešlehaly přímo. Mezi cihlami byly mezery kvůli rovnoměrnému prohřívání. Následovalo zapálení ohně v peci. V první fázi bylo hoření tlumené a z cihel se odpařovala vlhkost. Dým, který z pece vycházel, byl mastný a zapáchající. Toto dosoušení v peci trvalo většinou několik dní a nocí. Teprve když se dým změnil na suchý a v peci šlehaly bílé plameny, začal vlastní výpal. Byly otevřeny přívody vzduchu, teplota v peci se několik dní zvyšovala, až dosáhla 800-900 °C. V poslední fázi byly průduchy opět uzavřeny a proběhlo dopálení cihel. Po vychladnutí pece byly cihly přebrány, přičemž popraskané a nedokonale vypálené kusy byly vyřazeny. Většinou se nepodařilo docílit, aby všechny cihly v jedné várce byly stejné kvality a barvy. Svou úlohu sehrála zejména vzdálenost od středu ohniště.

Značkování cihel

Značky na cihlách známe již z doby římského impéria a dalších starověkých států. Po útlumu během středověku se nový rozmach cihlářství a značek (tzv. kolků) datuje do 17. století. Podle některých historiků je možné tyto prvotní kolky považovat za označení kvality cihel z dané cihelny. Mohlo se také jednat o vyjádření privilegia vojenské nebo městské cihelny. Značení cihel kolky převzaly postupně panské a královské cihelny, zde se jednalo o mocenskou propagandu daného šlechtického rodu. V 19. století začaly značky jednotlivých cihelen v tržním prostředí sloužit jako levná reklama. Je také možné, že prvotním posláním značek byla evidence roční bilance cihelny. Zajímavostí je, že při značení cihel až do 18. století pravděpodobně stačilo, že bylo značeno pouze několik cihel z rozsáhlého souboru.

U značek na cihlách se nejčastěji setkáváme s různými kombinacemi písmen nebo číslic. Čísla někdy vytváří letopočet, jindy označuji výrobní fázi souboru cihel. Písmena mohou být iniciálami majitele cihelny, týkat se lokality cihelny nebo označovat dělníka, který danou várku cihel zpracoval. U jmen majitelů nám identifikaci často komplikuje fakt, že do iniciál byly často zahrnuty i zkratky šlechtických titulů, církevní označení či jiné údaje. Tituly se uváděly často v latině a němčině. U panských (šlechtických) cihelen se často používaly různé znaky či erby. Obecně lze předpokládat, že číselné a písmenné značky ve většině případů nesly technologickou informaci popisující určitou fázi výrobního postupu (formování, sušení).

Rozlišujeme dva základní druhy značek: pozitivní a negativní. První z nich vzniká tak, že na dno cihlářské formy zvané matrice se vyryje příslušný znak v zrcadlově obrácené podobě. Při výrobě cihly, kdy je cihlářská hlína natlačena do formy, dojde k vyplnění tohoto obrazce a po vyklopení vlhké surové cihly z formy značka zůstává na čelní stěně cihly, jakoby z ní „vystupovala“. Relativně běžným jevem u pozitivních kolků je nesprávné provedení značek, kdy nebylo správně pochopeno zrcadlové promítnutí znaku či číslice. Při výrobě cihel s negativními značkami se na dno cihlářské formy umístily kovové lišty s nasazenými kovovými štočky, na kterých byly pozitivně vyvedené znaky představující značku. Po vyklopení surové cihly z formy vznikla značka negativní, jakoby „vstupující“ do hmoty cihly. Negativní značku bylo možné do surové cihly „otisknout“ také dodatečně. Předpokládá se, že značky mohly tisknout do cihel děti či pomocníci. Tímto způsobem zřejmě vznikly nesčetné křivé a nesprávně otočené značky, u nichž se dá předpokládat omezená gramotnost osoby provádějící značkování. Obecně lze říci, že značky pozitivní jsou vývojově starší než negativní kolky. V 19. století již negativní značky vytvářené pomoci kovových stočku v produkci středoevropských cihelen převažuji, ačkoliv ojediněle se pozitivní značky vyskytuji i v první polovině 20. století.

Sběratelskou raritou jsou stopy lidí, zvířat či rostlin. Někdy nacházíme na cihlách otisky prstů i celých rukou cihlářských dělníků či jejich dětí. Vzácné jsou zachované stopy různých zvířat, která přeběhla přes dosud měkké cihly v první fázi sušení nebo otisky listů či jiných částí rostlin, které se dostaly do hlíny a ze kterých po vypálení zůstal jen otisk ne nepodobný fosiliím, jaké známe ze sedimentárních hornin. Cihly se stopami jsou tak dojemnou připomínkou života kolem starých dávno zaniklých cihelen.

Zajímavý byl i způsob použití cihel se značkami ve zdivu. Zedníci totiž umísťovali kolkované cihly vždy značkou dolů, v případě polohy na stojato pak dovnitř zdi. Existuje proto domněnka, že značky byly brány jako čistě technické značení, které vlastně poškozovalo samotný vzhled cihly, a z toho důvodu bylo žádoucí ho skrýt. Po mnoha letech se dnes setkáváme s trendem zcela opačným, kdy jsou kolkované cihly svými značkami komponovány do pohledových částí exteriérů i interiérů nejen rodinných domů, ale i vinných sklepů a dokonce obchodních prostorů.

Staré cihly a cihelny

Na našem území se první nálezy kolkovaných cihel se značkami datují do konce 18. století. Až do poloviny století 19. cihelny fungovaly zpravidla jen „panské“ cihelny. Na výrobu cihel bylo třeba mít koncesi, kterou nebylo snadné získat. Jakmile vzniklo nové obecní zřízení, cihlářství se prakticky ze dne na den stalo volnou živností. Výsledkem bylo, že cihly mohl vyrábět prakticky každý. Úroveň podnikání tomu také odpovídala a mezi jednotlivými výrobci byly velké rozdíly ve vybavení, technologii i výsledné kvalitě cihlářských výrobků.

Nejjednodušším typem cihelen byly příležitostně otevřené hliníky (hliniště), kdy majitel pozemku pronajal danou lokalitu cihláři. Ten s několika pomocníky nakopal vhodnou hlínu, připravil formu, postavil jednoduchou pec, připravil dřevěné přístřešky na zakrytí sušených cihel a výroba cihel mohla začít. Jednalo se většinou o výrobu uspokojující poptávku po cihlách na konkrétních stavbách v dané lokalitě. Některé takto vyráběné cihly nebyly značkovány, jednalo se prakticky o kusovou výrobu. Pokud zde značky nacházíme, jsou převážně tvarově primitivní ve formě iniciál majitelů či čísel. Velmi často zde nacházíme nesprávně obrácené znaky a písmena. Kvalita cihel z těchto malých cihelen byla většinou špatná, dnes se tyto cihly rozpadají, případně jsou přepálené do fialova či tvarově deformované. Je zřejmé, že odběrateli této sorty cihlářského zboží byly méně majetní občané, pro které i vzhledově narušená či nedokonale vypálená cihla znamenala pokrok oproti tehdy často používaným „kotovicím“ z nepálené hlíny s příměsí slámy či plev.

Mnohem lepší úroveň měly větší podnikatelské cihelny či dokonce průběžně modernizované panské cihelny. Úroveň kolků byla mnohem vyšší, značky vypadají i po desetiletích graficky zajímavě a jsou rozmisťovány symetricky s větší pečlivostí. Často jsou zdařile zkombinována jednotlivá písmena, objevují se znaky podnikatelů připomínající šlechtické erby. I u těchto pečlivěji vyrobených cihel se však najdou příklady obrácených písmen či nesprávně psaných čísel. Ve větších cihelnách se také setkáváme s tzv. kontinuálním výpalem pomocí Hoffmannovy kruhové pece. Zde už se však jedná o strojovou výrobu cihel, kde se již ruční formy nepoužívaly. Cihly z těchto cihelen byly dokonale tvarované, ale většinou bez kolků. Vývoj technologie se nezastavil a tak stroje postupně převzaly většinu ruční práce ve všech fázích cihlářské výroby počínaje těžbou a promícháním suroviny přes lisování a formování cihel až po teplovzdušné sušení cihel a vysoce produktivní kruhové pece. Všechny tyto modernizace umožnily mnohonásobné zvýšení objemu výroby. Cihla se tak stala nejpoužívanějším stavebním materiálem u nás.

Dnes, na začátku jednadvacátého století, si můžeme jen stěží představit dřinu našich předků – ručních cihlářů. Značky na cihlách jsou pro nás většinou nesrozumitelné a úspěšné zařazení určitých značek k cihelně původu je spíše výjimkou. Dávno zmizely samotné cihelny a s nimi i informace o jejich činnosti a používaných značkách. Když dnes hledíme na staré cihly a snažíme se pochopit jejich sdělení, těžko se nám věří, že v době svého vzniku byly kolky mezi lidmi v okolí dané lokality snadno dešifrovatelné. Faktem zůstává, že všechny značky se již asi nepodaří rozluštit nikomu, zůstanou jen zajímavou vzpomínkou na již téměř zapomenuté cihlářské řemeslo.

V zahraničí se historii cihlářství věnuje řada nadšenců i historiků, existují zde muzea i specializované registry cihlářských značek. U nás se zájem o staré cihly teprve probouzí. Vznikají první expozice, lidé si zabudovávají cihly se značkami do svých domovů a ptají se po jejich původu, restaurují se staré opuštěné cihelny a pořádají se setkání sběratelů. A tak obyčejné, nenápadné a prozaické cihly získávají duši a opět začínají vydávat svá svědectví…

Text byl sestaven pro potřeby propagačních materiálů MAS Moravský kras.

Prameny:

Materiály Spoločnosti pre vyskum historického tehliarstva Laterarius