Ostatní: Zbytky továrny Muna u Poštorné

Miscellaneous: Remains of the Muna Ammuniton Facility near Postorna


Summary:The article describes remains of the former ammunition factory near Breclav (southern Moravia). The factory buildings have been destroyed by a blast shortly after WW2. Todya, only ruins of barracs and some railway bridges can be found in the forest-covered area of former factory.  


Muniční továrna u Poštorné nedaleko Břeclavi je mezi místními známá jako Muna. Jedná se o rozsáhlou zalesněnou oblast, ve které jsou poblíž hranice s Rakouskem rozptýleny zbytky továrních objektů. Byl to právě Boří les, kde vybudovali okupanti výrobní závod maskovaný porostem před bombardéry spojenců. Celý zbrojní komplex byl rozptýlen na ploše více než 100 hektarů. Jednotlivé výrobní sekce spojovaly desítky kilometrů železničních vleček. Hlavní přípojná kolej byly zřízena jako odbočka z hlavní trati Břeclav - Znojmo. Dnes zbyla z rozsáhlého areálu jen jedna budova využívaná jako nářaďový závod Moravských naftových dolů.

V Muně pracovali obyvatelé z okolních obcí, například Poštorné, Charvátské Nové Vsi. Do továrny je vozily speciální autobusy. Pro pracovníky ze vzdálenějších míst byl na nádraží v Břeclavi pravidelně přistaven zvláštní vlak s několika vozy, který je dovezl až na hlavní nádvoří závodu. Každý z těchto pracovníků měl průkazku s fotografií, aby se do přísně tajného objektu nedostala nepovolaná osoba. Průkazka sloužila nejen ke vstupu do továrny a příslušného konkrétního provozu, ale také jako volná jízdenka na výše zmíněný zaměstnanecký vlak. Protože v továrně se pracovalo na směny, jezdil vlak do Muny několikrát denně. Ne všichni zaměstnanci však byli z blízkého období. Další pracovníky dodaly tzv. Arbeitsamty (úřady práce) i ze vzdálenějších oblastí protektorátu Böhmen und Mähren. Pro ně byl zřízen tábor s kapacitou cca 300 lidí východně od dnešní silnice na hraniční přechod. Další skupinou pracovníků byli totálně nasazení z obsazených oblastí Sovětského svazu. Pro ně byl postaven tábor nedaleko od dnešního závodu MND. Obyvatele ruského lágru bylo snadné rozpoznat podle označení OST na prsou. Základem jídla byla kaše z krmné řepy určené původně pro dobytek, tzv. kvaka.

Po celou dobu okupace byly z továrny expedovány dělostřelecké náboje střední a velké ráže, ale také munice do velkorážových kulometů a protiletadlových kanónů. Z dělostřeleckých nábojů byly v největší míře zastoupeny náboje tříštivé, trhavé, tříštivotrhavé, protibetonové a protipancéřové, v poněkud menší míře střely zápalné, dýmové a kumulativní (průpalné), dále pak časovací a šrapnelové. Pokud se týká ráží, nejvíce se vyráběly střely ráže 75 mm, 122 mm a 152 mm. V menší míře pak střely ráže 85 mm, 51mm a dělostřelecké minometné granáty ráže 82 mm. Ke všem dělostřeleckým střelám se samozřejmě vyráběly zapalovače všech tehdejších typů a druhů podle účelu použití (rozbušné, roznětné a časovací). Dalším produktem byly zápalkové šrouby do dělostřeleckých nábojnic větších ráží. V malé míře byly vyráběny pancéřové pěsti a ruční granáty. Naopak ve velkém množství byly vyráběny tzv. nasazovací rakety, neboli „Stiel-granaten“.

Koncem války se nacistická mašinerie pomalu zadrhávala, až se v dubnu zastavila docela. Němci uprchli a v továrně naplněné doslova "po střechu" nevyexpedovanou municí zůstalo několik stovek nucených pracovníků. Nebezpečí se stupňovalo s přibližováním fronty, protože jediný zbloudilý dělostřelecký granát by způsobil pohromu gigantických rozměrů.  Vězni se rozprchli po okolí a ve sklepích přečkávali spolu s místními obyvateli přechod fronty. Osvobození přinesly ruské jednotky  21. 4. 1945, které také ihned obsadily zbrojařský komplex v Bořím lese. Teprve nyní bylo možné projít celý labyrint objektů muny se všemi vlečkami, provozy, sklady a dalšími objekty. Ruské velení rozhodlo, že podobný podnik nebude ČSR po válce potřebovat a nařídilo vyhození do vzduchu. Likvidace byly však provedena velmi nedbale a výsledkem bylo, že munice byla rozmetána po celém lesním areálu. Mohlo by se zdát, že výbuchy odpálenými ruskými ženisty se historie Muny uzavřela. Ve skutečnosti jen začala další, tentokrát poválečná kapitola. Vojenští ženisté se sice snažili hned po válce les očistit, ale munice bylo takové množství, že po vyhlášení hraničního pásma byl beztak nepřístupný les raději ponechán svému osudu. A takto popisuje situaci v Muně v roce 1960 pyrotechnik:

I když 15 let po válce, obrovský prostor v okolí bývalé německé muniční továrny byl stále doslovně posetý neskutečným množstvím volně poházené munice, vržené do prostoru obrovskou silou výbuchů při likvidaci muničních skladů rozmístěných po lese. Tato skutečnost tehdy dělala vrásky snad jen pracovníkům Lesního závodu pro ztížené pracovní podmínky. Ostatní občané se do tohoto prostoru dostávali jen velmi zřídka vzhledem k existenci hraničního a zakázaného pásma. A tak munice v té době ohrožovala „jen“ lesáky a vojáky, kteří byli v tomto směru dostatečně poučeni. Zhruba v polovině šedesátých let se zdálo, že se začíná přece jen blýskat na lepší časy, a že se problém munice přece jen začíná řešit. Napomohlo tomu především zahájení budování vojenské střelnice a přilehlých výcvikových prostorů, a to právě v místech, které byly již podle mapových záznamů od munice vyčištěny. Vzhledem k tomu, že jsem byl ustanoven správcem celého tohoto výcvikového prostoru, byl jsem přítomen u veškerých prací od jejich zahájení až do úplného ukončení. A tak jsem mohl také být očitým svědkem toho, co se při zahájení zemních prací začalo před buldozerovou radlicí pár centimetrů pod povrchem objevovat. Munice všeho druhu a všech možných ráží „pochodovala“ před buldozerem v takovém množství, že to šokovalo i zkušené krajské pyrotechniky z Brna, kteří nestačili k nálezům vyjíždět a tyto odvážet a likvidovat...

A co můžete vidět v bývalé Muně dnes? Celý les je plný kopečků a prohlubní, ruin staveb a zbytků železničních vleček. Ačkoliv od demolice továrny uplynulo více než 60 let, komunikace a půdorysy staveb se při troše fantazie dají v podrostu odhadnout.

Zajímavostí je parabolický betonový most železniční vlečky a několik propustků, vše dobře zachovalé.

Zachovalo se také několik podzemních rezervoárů na vodu, které byly primárně určeny k hašení případných požárů. Jedna z nich poblíž hlavní cesty je zřejmě využívána jako sklad. Na stěnách jsou stopy po střelbě z ručních zbraní (nebo střepinách?), n přední i zadní části jsou revizní šachty s ocelovými kramlemi.

Dalším příkladem jsou ruiny budovy, zřejmě vícepatrové. V dolním patře zaujmou zaoblené vyzdívky z cihel, které mohly sloužit k uložení nádrží (podobné i když betonové prvky jsou známy z jeskyně Býčí skála v Moravském krasu, kde byly umístěny nádrže německé rafinerie olejů).

Zajímavý byl nález dutých válců z gumy či snad asfaltu (?) o délce 80 cm a průměru 25 cm. Jejich účel zatím není znám.

Mezi demolovanými objekty jsou dodnes zbytky podzemní kanalizace a rozmanité betonové fragmenty.

Mezi běžné drobné nálezy patří zejména bakelitové ucpávky do bedniček s municí, zbytky beden na munici, dělostřelecké zapalovače, zbytky nábojnic a dokonce celé granáty. Nám se podařilo nalézt exemplář ráže 152 mm, který byl nahlášen polici a předán pyrotechnikovi. Nalezený pás na poslední fotografii svádí k úvahám o americkém halftracku, kdoví...

Návštěva bývalého zbrojního závodu Muny je jistě zajímavá, při průzkumu však dbejte zvýšené opatrnosti a v žádném případě nemanipulujte s nalezenou municí. Slovo zkušeného pyrotechnika na závěr:

Čím byla a stále ještě je munice v prostorách okolo bývalé muničky nejvíce nebezpečná? Konstrukce zapalovačů do dělostřeleckých granátů, které jsou nezbytné pro přivedení výbuchu granátu při dopadu na cíl, jsou konstruovány tak, aby při manipulací s nimi před výstřelem, například při pádu na zem, nemohlo dojít k nechtěnému výbuchu, a tím ohrožení obsluhy děla. Proto jsou zapalovače konstrukčně zajištěny. K odjištění dochází až po výstřelu a opuštění hlavně děla, a to ve vzdálenosti zhruba 80 m od hlavně děla. Vlivem prudké rotace střely a odstředivé síly dochází uvnitř zapalovače k posunutí zajišťovacích součástek tak, že nápichová jehla se posune proti rozbušce, a po nárazu na cíl tuto „nabodne“ a tím ji přivede k výbuchu. Výbuch rozbušky přivede k výbuchu počinovou náplň, a ta svým výbuchem přivede k výbuchu trhavinu v celém granátu. Je to taková malá řetězová reakce. Vzhledem k tomu, že veškeré granáty v Bořím lese „proletěly“ po obrovském výbuchu jejich skladů nějakou vzdálenost vzduchem, a navíc díky své váze a rychlosti tvrdě dopadly na zem, mohlo u nich dojít k jejich úplnému nebo částečnému odjištění. Potom už stačí u takové střely nějaký neopatrný pohyb či úder, a dílo zkázy je tu. A žádný z nás samozřejmě dnes nemůže vědět, jak která střela letěla daleko, jak se otáčela apod. Tudíž nelze nijak zjistit, která střela je odjištěna, zajištěna, nebo něco mezi tím. A tvrzení některých „vševědů“, že po tolika letech „to už nemůže fungovat“, protože "je to už rezavé" apod. , je naprosto scestné a nezodpovědné. Všechny takové hrdiny mohu ubezpečit, že uvnitř zapalovačů, které jsou hermeticky uzavřeny, je jejich mechanismus jako nový, a naprosto funkční! Dokonce ještě voní tehdejším zbrojním olejem! A nápichové jehly jsou tak ostré, že by jim to mohla závidět leckterá injekční jehla. Takže vážně neriskujte!       

Další zajímavé doplňující informace k tomuto článku naleznete například na stránkách Klubu vojenské historie Moravský Žižkov.                             


Prameny:
Muna - vzpomínky pyrotechnika, rukopis

Poštorenská továrna na smrt, RT, březen 1995

Archív fotografií T. Klíčníka


 

Creative Commons License This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.

WEBARCHIV Podporujeme archiv českého webu - zachování zajímavých informací pro další generace.